Základem lásky je spojení duší,
duším to sluší, když obě se vzruší.
Nemotorně se navzájem vysvlékají,
Doteky se odvažují, pocity se rozlévají,
přibližují se pomalinku jedna k druhé...
Zkoušejí to napoprvé, zkoušejí to napodruhé,
a pak už v tom mají celkem jasno -
Je to zkrátka slast, no!
Jsou teď duše spolu se vším všudy,
bez okolků prohlašují, že ví kudy z nudy.
A ti lidi, co jim duše patří, jsou zamilovaní,
o tom, co se uvnitř děje, ani tušení.
Dříve něco hledali a teď už to mají,
důvody je ani trochu nezajímají.
Je však prostým vysvětlením, proč se více nesouží:
V stínu pláňky na remízku jejich duše souloží!
2010-07-15
2010-03-14
Jak je dnes definována osamělost
Jsme ochotni spokojit se s tím, že osamělost je natolik subjektivní pocit, že jakákoli všeobecná definice je zbavená veškerého prožitku a popisovaný pojem ztrácí zkušenostní hloubku, tedy je poté jen povrchním protestem proti neuchopitelnosti, kterou my lidé tak nenávidíme? Asi ne.
Když se snažím nalézt společný jmenovatel definic osamělosti všech jednotlivých lidí, napadá mě strach. Asi jeden z největších strachů života. Jeho absence je dost možná patologickým projevem. Člověk nikdy nežil jako velký samotář. Nedostal totiž od přírody silné svaly, veliké tesáky, nebo kostěný krunýř, ale mozek, který mu řekl, že nejlepší bude žít ve smečce. Ať už to byl inteligentní designér nebo náhoda, rod homo se nabídnutého stébla chytil a nikdy více nepustil. Společnost a participace na jejím fungování zcela evidentně nese mnohé výhody. Život v ní je jednodušší, naopak přežití bez ní takřka nemožné. Takhle to bylo už tisíce let zpátky. A dnes? Beze změny, jen možná o něco více vyhroceno. Společnost jako všezahrnující organismus, útěk nemožný. Každé malé dítě se učí chápat zákony lidského společenství. Možnost neexistence v rámci sofistikovaného komplexu nespočtu dalších lidských bytostí není běžně vůbec uvažována, jeví se jako nesmyslná, absurdní, vzdáleně hypotetická. Vyčlenění se ze společnosti má dle mého dva možné důsledky. Prvním z nich je sociální deprivace, která vede k dalším poruchám v psychickém systému daného jedince. Jednoduše se dá říci, že tento člověk mimo společnost přestává být člověkem ve významu slova, jak jej běžně chápeme. Druhou možností je souběžná koexistence jedince a společnosti, která je však podmíněna mnoha podmínkami, především osobností – ta musí být schopna schémata a konexe pochopit, ve vztahu k sobě a dalším proměnným je analyzovat a následně najít formu, která umožní expozici ve smyslu myšlenkovém i reálně praktickém.
Toliko spíše obecně. Co je však typickým rysem soudobé osamělosti? Vidím jej především v mnoha rozličných úrovních, kde nás osamělost ohrožuje. Budeme se jistě cítit osaměle, když zůstaneme trčet na pustém ostrově (Tom Hanks a Wilson by mohli vyprávět). Ale obdobný pocit může v někom vzbuzovat například nedostatek sociálních kontaktů v pracovním prostředí velké společnosti. Nebo odmítání vyvolenými partnery či partnerkami. Případně osamělost, kterou člověk prožívá sám v sobě, bez výraznějších vnějších příčin. K této multinivelaci se navíc přidávají všechna nová média, která jsou sice aspekty socializace, která se ovšem s osamělostí pevně snoubí. Co nám tedy přináší všechny technologie, komunikační možnosti a dokonalejší cesty propojení s ostatními lidmi? Na jednu stranu nabízejí možnost osamělosti se zbavovat. Nové způsoby, jak nebýt osamělý, jistě uvítá mnoho těch, kterým ony staré konvenční z různých důvodů nevyhovovaly. Otázkou tedy spíše zůstává, nakolik můžeme tyto sociální styky srovnávat či klást na shodnou úroveň. Druhá strana mince je však ta, že se člověk může velmi jednoduše stát zmateným. Svět, který jej pohlcuje, je totiž nejen nesmírně složitě strukturovaným celkem, ale v mnoha ohledech také lživě popisující, nedostatečně informující, protichůdně vyhlížející, nedokonale popsatelnou či dokonce poznatelnou entitou. V tomhle všem zmatku se jeden jediný človíček ztratí dříve, než se stačí zamyslet, odkud by bylo problém nejlépe uchopit. Přežívání v prostředí lidské pavoučí sítě, té reálné i virtuální, je otázkou volby koncepce systému (či spíše náhladu na ni) stejně jako sebekoncepce. Globální vesnice je místem, kde pro osamělost není mnoho místa. Svět se údajně zmenšuje, kontinenty se sbližují a lidé se víc a víc setkávají a mísí na jednom velkém náměstí. Logicky vzato, osamělosti by s novými sociálními stezkami mělo ubývat. Je tomu ale tak? Domnívám se, že jsme spíše svědky jakési metamorfózy prožívání samoty. Z vnějšího světa se totiž pocit nenáležitosti stále více internalizuje, zasahuje nás novými způsoby. Virtuální prostor našich těl a myšlenkové rezervoáry v našich hlavách jsou novým semeništěm zcela jiné pocitové formy. Je snad ale možné, že se osamělost stává jakýmsi jednotícím prvkem? Tak daleko bych asi nezacházel. Ale z více praktického hlediska, je snad někdo, kdo osamělost nikdy necítil? Komu se nechtělo dát téměř cokoli za blízkost, která mu scházela? Nevěřím, že by se takový člověk našel. Nasnadě je idea, že osamělost vzbuzuje další a další touhu po společnosti - coby hnací motor, který dodává impulsy, aby proud vývoje neuhasl. Je tedy dobré vnímat tuto možnou funkci, která může tímto způsobem být implicitně zakódovaná v našich myslích, které v osamělosti vidí zkázu. Tímto uvažováním se dostávám k přesvědčení, že nejlépe definujeme osamělost jako subjektivně formovaný pocit či strach z potenciální možnosti odcizení se společnosti, do níž se objekt snaží situovat, a který v globálním měřítku vede k eqilibraci sociálního systému a jeho udržování evolučním způsobem vývoje, který vychází ze samotných základních jednotek komplexu.
Když se snažím nalézt společný jmenovatel definic osamělosti všech jednotlivých lidí, napadá mě strach. Asi jeden z největších strachů života. Jeho absence je dost možná patologickým projevem. Člověk nikdy nežil jako velký samotář. Nedostal totiž od přírody silné svaly, veliké tesáky, nebo kostěný krunýř, ale mozek, který mu řekl, že nejlepší bude žít ve smečce. Ať už to byl inteligentní designér nebo náhoda, rod homo se nabídnutého stébla chytil a nikdy více nepustil. Společnost a participace na jejím fungování zcela evidentně nese mnohé výhody. Život v ní je jednodušší, naopak přežití bez ní takřka nemožné. Takhle to bylo už tisíce let zpátky. A dnes? Beze změny, jen možná o něco více vyhroceno. Společnost jako všezahrnující organismus, útěk nemožný. Každé malé dítě se učí chápat zákony lidského společenství. Možnost neexistence v rámci sofistikovaného komplexu nespočtu dalších lidských bytostí není běžně vůbec uvažována, jeví se jako nesmyslná, absurdní, vzdáleně hypotetická. Vyčlenění se ze společnosti má dle mého dva možné důsledky. Prvním z nich je sociální deprivace, která vede k dalším poruchám v psychickém systému daného jedince. Jednoduše se dá říci, že tento člověk mimo společnost přestává být člověkem ve významu slova, jak jej běžně chápeme. Druhou možností je souběžná koexistence jedince a společnosti, která je však podmíněna mnoha podmínkami, především osobností – ta musí být schopna schémata a konexe pochopit, ve vztahu k sobě a dalším proměnným je analyzovat a následně najít formu, která umožní expozici ve smyslu myšlenkovém i reálně praktickém.
Toliko spíše obecně. Co je však typickým rysem soudobé osamělosti? Vidím jej především v mnoha rozličných úrovních, kde nás osamělost ohrožuje. Budeme se jistě cítit osaměle, když zůstaneme trčet na pustém ostrově (Tom Hanks a Wilson by mohli vyprávět). Ale obdobný pocit může v někom vzbuzovat například nedostatek sociálních kontaktů v pracovním prostředí velké společnosti. Nebo odmítání vyvolenými partnery či partnerkami. Případně osamělost, kterou člověk prožívá sám v sobě, bez výraznějších vnějších příčin. K této multinivelaci se navíc přidávají všechna nová média, která jsou sice aspekty socializace, která se ovšem s osamělostí pevně snoubí. Co nám tedy přináší všechny technologie, komunikační možnosti a dokonalejší cesty propojení s ostatními lidmi? Na jednu stranu nabízejí možnost osamělosti se zbavovat. Nové způsoby, jak nebýt osamělý, jistě uvítá mnoho těch, kterým ony staré konvenční z různých důvodů nevyhovovaly. Otázkou tedy spíše zůstává, nakolik můžeme tyto sociální styky srovnávat či klást na shodnou úroveň. Druhá strana mince je však ta, že se člověk může velmi jednoduše stát zmateným. Svět, který jej pohlcuje, je totiž nejen nesmírně složitě strukturovaným celkem, ale v mnoha ohledech také lživě popisující, nedostatečně informující, protichůdně vyhlížející, nedokonale popsatelnou či dokonce poznatelnou entitou. V tomhle všem zmatku se jeden jediný človíček ztratí dříve, než se stačí zamyslet, odkud by bylo problém nejlépe uchopit. Přežívání v prostředí lidské pavoučí sítě, té reálné i virtuální, je otázkou volby koncepce systému (či spíše náhladu na ni) stejně jako sebekoncepce. Globální vesnice je místem, kde pro osamělost není mnoho místa. Svět se údajně zmenšuje, kontinenty se sbližují a lidé se víc a víc setkávají a mísí na jednom velkém náměstí. Logicky vzato, osamělosti by s novými sociálními stezkami mělo ubývat. Je tomu ale tak? Domnívám se, že jsme spíše svědky jakési metamorfózy prožívání samoty. Z vnějšího světa se totiž pocit nenáležitosti stále více internalizuje, zasahuje nás novými způsoby. Virtuální prostor našich těl a myšlenkové rezervoáry v našich hlavách jsou novým semeništěm zcela jiné pocitové formy. Je snad ale možné, že se osamělost stává jakýmsi jednotícím prvkem? Tak daleko bych asi nezacházel. Ale z více praktického hlediska, je snad někdo, kdo osamělost nikdy necítil? Komu se nechtělo dát téměř cokoli za blízkost, která mu scházela? Nevěřím, že by se takový člověk našel. Nasnadě je idea, že osamělost vzbuzuje další a další touhu po společnosti - coby hnací motor, který dodává impulsy, aby proud vývoje neuhasl. Je tedy dobré vnímat tuto možnou funkci, která může tímto způsobem být implicitně zakódovaná v našich myslích, které v osamělosti vidí zkázu. Tímto uvažováním se dostávám k přesvědčení, že nejlépe definujeme osamělost jako subjektivně formovaný pocit či strach z potenciální možnosti odcizení se společnosti, do níž se objekt snaží situovat, a který v globálním měřítku vede k eqilibraci sociálního systému a jeho udržování evolučním způsobem vývoje, který vychází ze samotných základních jednotek komplexu.
Virtuální vs. reálný
Člověk potřebuje svět kolem sebe pojmenovávat, aby se v něm dokázal zorientovat a efektivně jej užívat. Když se miliony ponořily do virtuálních vod celosvětové sítě, vyplynula přirozeně potřeba možnosti identifikace. A to s realitou v souladu či nesouladu. Přezdívky samozřejmě nejsou vynálezem internetu, ale s jeho masivním rozšířením nabyly trochu jiného významu, než jaký měly dříve. Zajímavá věc se mi stala necelé dva roky zpátky. Na gymnáziu jsem si už dávno především pro účely hraní Counter Striku v internetových kavárnách vymyslel přezdívku, kterou však nikdy nikdo ve spojení se mnou nepoužil. Ovšem příchod na vysokou školu byl specifický mimo jiné tím, že jsem s tehdy potenciálními kamarády začal komunikovat nejprve virtuálně a až později došlo k setkání v reálném světě. Co bylo následkem, je nasnadě. Málokdo z brněnských mi řekne jinak než přezdívkou, jejíž účel byl původně ryze virtuální. Co víc, objevují se její různé zkomoleniny či zdrobněliny, což se ve světě počítačových sítí děje zřídkakdy.
Zajímavá věc se podle mého názoru odehrává na poli audiovizuální tvorby, potažmo na našich širokoúhlých obrazovkách. Filmová produkce se snaží divákovi přiblížit, pohltit jej, zprostředkovat co nejautentičtější zážitek. Způsobů, jak toho dosáhnout, je mnoho. 3D, 4D a bůhví-kolik-ještě-D kina jsou krásným důkazem. Zde však chci zmínit něco jiného. Spousta současných seriálů velmi aktuálně reaguje na světové dění. Co mě však fascinuje nejvíce, jsou odkazy na jinou současnou filmovou, hudební, literární či jinou tvorbu. Hrdinové jsou nám bližší, když žijí v tom stejném světě jako my a umějí to dokázat rozmluvou o virtuálních extenzích reality. Fantastické! Jedno dílko ve snaze působit jako povedená nahrávka reality chňapne druhé a založí na něm svou iluzi skutečnosti. Musím se usmívat, když si ve fantasii vymýšlím, k jakým časoprostorovým anomáliím asi dojde, pokud se třeba dva takové seriály dostanou do kruhu vzájemných odkazů!
Virtuální realita, velmi oblíbený pojem. Ostatně, musím přiznávat, že můj taky. Běžně si pod ním lidé představují spoustu rozličných věcí. Pro mě osobně je to prostor, který existuje jen v mé hlavě díky technologii, která mi ho tam v reálném čase streamuje. Zároveň také zahrnuje ideálně veškerou definici reálného prostoru, snaží se mu přiblížit. Existuje množství simulátorů, které člověku zprostředkovávají zážitek, jehož prožití je čistě virtuální záležitostí. Námitka! Proč si mám navlékat speciální rukavice? V žádné přihlouplé kouli chodit nehodlám! Co je podle vás na těchto mašinách dokonalejšího? Ano, dají mi reálnější zážitek virtuální reality, ale jen proto, že v reálné realitě budu máchat končetinami nebo ujdu pár stovek metrů, aniž bych se hnul z místa. Aby se virtuální realita svou reálností přiblížila tomu, co nazýváme reálnou realitou, vyžaduje značné množství vstupů právě ze své nám přirozenější sestřičky, zdá se mi. Co je pak tak úžasného na tom, že v počítačově vymodelovaném prostředí máchám rukou, když jí musím máchat i tak?
Nemohu se ještě aspoň krátce nezamyslet nad otázkou potřebnosti tohoto odlišování, jak jsem se o něj v předchozích odstavcích poměrně striktně snažil. Jediné, co vlastně dělám, je násilné trhání podstaty věci podle společensky sjednaných pravidel. Jaký smysl má rozlišování přirozeného a umělého, když vychází z konsensu? Je to jako boj s větrnými mlýny, snažím se svým chápáním rozložit realitu (v tom nejširším slova smyslu) do umělých subkategorií, které budou odpovídat mému vnímání světa. Ale ani to vlastně není mé, jen přejaté. Jsem pak zbytečně omezen, protože divizí celku přicházím o nadstavbové prvky, které vznikají spojením jednotlivostí. Zároveň se poté oddávám zkreslení, které ale výsledky jednoduše posouvá směrem, který jsem svým předchozím uvažováním determinoval. Jistě, z hlediska empirické uchopitelnosti je rozdělení vždy jednodušší pro posuzování a zkoumání. Ale právě prvek přítomnost globálnější optiky postrádám nejen v této otázce, ale i ve vědeckém přístupu dnešní doby obecně.
Zajímavá věc se podle mého názoru odehrává na poli audiovizuální tvorby, potažmo na našich širokoúhlých obrazovkách. Filmová produkce se snaží divákovi přiblížit, pohltit jej, zprostředkovat co nejautentičtější zážitek. Způsobů, jak toho dosáhnout, je mnoho. 3D, 4D a bůhví-kolik-ještě-D kina jsou krásným důkazem. Zde však chci zmínit něco jiného. Spousta současných seriálů velmi aktuálně reaguje na světové dění. Co mě však fascinuje nejvíce, jsou odkazy na jinou současnou filmovou, hudební, literární či jinou tvorbu. Hrdinové jsou nám bližší, když žijí v tom stejném světě jako my a umějí to dokázat rozmluvou o virtuálních extenzích reality. Fantastické! Jedno dílko ve snaze působit jako povedená nahrávka reality chňapne druhé a založí na něm svou iluzi skutečnosti. Musím se usmívat, když si ve fantasii vymýšlím, k jakým časoprostorovým anomáliím asi dojde, pokud se třeba dva takové seriály dostanou do kruhu vzájemných odkazů!
Virtuální realita, velmi oblíbený pojem. Ostatně, musím přiznávat, že můj taky. Běžně si pod ním lidé představují spoustu rozličných věcí. Pro mě osobně je to prostor, který existuje jen v mé hlavě díky technologii, která mi ho tam v reálném čase streamuje. Zároveň také zahrnuje ideálně veškerou definici reálného prostoru, snaží se mu přiblížit. Existuje množství simulátorů, které člověku zprostředkovávají zážitek, jehož prožití je čistě virtuální záležitostí. Námitka! Proč si mám navlékat speciální rukavice? V žádné přihlouplé kouli chodit nehodlám! Co je podle vás na těchto mašinách dokonalejšího? Ano, dají mi reálnější zážitek virtuální reality, ale jen proto, že v reálné realitě budu máchat končetinami nebo ujdu pár stovek metrů, aniž bych se hnul z místa. Aby se virtuální realita svou reálností přiblížila tomu, co nazýváme reálnou realitou, vyžaduje značné množství vstupů právě ze své nám přirozenější sestřičky, zdá se mi. Co je pak tak úžasného na tom, že v počítačově vymodelovaném prostředí máchám rukou, když jí musím máchat i tak?
Nemohu se ještě aspoň krátce nezamyslet nad otázkou potřebnosti tohoto odlišování, jak jsem se o něj v předchozích odstavcích poměrně striktně snažil. Jediné, co vlastně dělám, je násilné trhání podstaty věci podle společensky sjednaných pravidel. Jaký smysl má rozlišování přirozeného a umělého, když vychází z konsensu? Je to jako boj s větrnými mlýny, snažím se svým chápáním rozložit realitu (v tom nejširším slova smyslu) do umělých subkategorií, které budou odpovídat mému vnímání světa. Ale ani to vlastně není mé, jen přejaté. Jsem pak zbytečně omezen, protože divizí celku přicházím o nadstavbové prvky, které vznikají spojením jednotlivostí. Zároveň se poté oddávám zkreslení, které ale výsledky jednoduše posouvá směrem, který jsem svým předchozím uvažováním determinoval. Jistě, z hlediska empirické uchopitelnosti je rozdělení vždy jednodušší pro posuzování a zkoumání. Ale právě prvek přítomnost globálnější optiky postrádám nejen v této otázce, ale i ve vědeckém přístupu dnešní doby obecně.
2010-01-10
Náramné těstoviny
Chyběl Vám kuchař? Chyběla Vám strava? Či jste dokonce zemřeli hlady? Již nemusíte smutnit více! Máme tady nový rok a s ním také nový recept, který vám zaručeně teď ve zkouškovém nesebere mnoho sil, naopak vám dodá chuť do další prokrastinace.
Ze všeho nejdříve začneme vařit sojové maso - a to v osolené vodě, do které přidáme sušený česnek, oregano, bazalku a tymián. Po deseti minutách přisypeme do tétýž vody těstoviny. Společně necháme vařit ještě dalších deset minut. Mezitím si na pánvi rozehřejeme asi půl lžíce Ramy. Protože nemáme máslo. Bystřejší z Vás možná právě odhalili původ názvu. Ale nebojte, i tomu, co jste si mysleli původně, pokrm dostojí. Ale zpět k přípravě, nakrájíme si na malé kousky několik stroužků česneku a necháme je chviličku osmahnout. Až jsou těstoviny akorát, slejeme vodu a těstovinky i s kousky soji šoupnem na pánev. Společně promícháme a znovu přidáme oregano, bazalku a tymián - dle chuti. Prohřejeme a jest hotovo. Snad Vám bude chutnat tak náramně jako mně!
Ze všeho nejdříve začneme vařit sojové maso - a to v osolené vodě, do které přidáme sušený česnek, oregano, bazalku a tymián. Po deseti minutách přisypeme do tétýž vody těstoviny. Společně necháme vařit ještě dalších deset minut. Mezitím si na pánvi rozehřejeme asi půl lžíce Ramy. Protože nemáme máslo. Bystřejší z Vás možná právě odhalili původ názvu. Ale nebojte, i tomu, co jste si mysleli původně, pokrm dostojí. Ale zpět k přípravě, nakrájíme si na malé kousky několik stroužků česneku a necháme je chviličku osmahnout. Až jsou těstoviny akorát, slejeme vodu a těstovinky i s kousky soji šoupnem na pánev. Společně promícháme a znovu přidáme oregano, bazalku a tymián - dle chuti. Prohřejeme a jest hotovo. Snad Vám bude chutnat tak náramně jako mně!
2010-01-04
Do nového roku
Zásadně si nikdy neberu předsevzetí. Ale to už jsem asi někdy říkal...
Mamba zasejc bloguje, tak ať to taky víte.
No, já se teď učím sociální psychologii na zítřejší druhou hodinu po obědě. Takže to raděj neříkejte mé milované, že jsem tady. Protože ona je teď v knihovně. A já v Olomouci.
Co bych vám tak řekl smysluplného?
Jsem vážně napnut, co nám přinese další rok. Dvacet-deset. Osobně do něj vkládám mnohá očekávání. Ale spíš se to děje jaksi samo, ne že bych se tak úplně z vlastní vůle rozhodl. Jednoduše očekávám plnost důležitostí a hromadu nelehkosti. Ale taky mám na tisíc plánů, takže věřím v odvahu a odhodlání. A to přeju i Vám. Takže vlastně píší tak trochu péefko, koukám.
Snad to bude rok, který k něčemu povede, který něco dokáže, který se za sebe za rok nebude stydět. A přesně tak je nám určeno jej prožít. Moc ho neposrat. Tak se pojďme snažit!
Já se ještě ozvu.
Mamba zasejc bloguje, tak ať to taky víte.
No, já se teď učím sociální psychologii na zítřejší druhou hodinu po obědě. Takže to raděj neříkejte mé milované, že jsem tady. Protože ona je teď v knihovně. A já v Olomouci.
Co bych vám tak řekl smysluplného?
Jsem vážně napnut, co nám přinese další rok. Dvacet-deset. Osobně do něj vkládám mnohá očekávání. Ale spíš se to děje jaksi samo, ne že bych se tak úplně z vlastní vůle rozhodl. Jednoduše očekávám plnost důležitostí a hromadu nelehkosti. Ale taky mám na tisíc plánů, takže věřím v odvahu a odhodlání. A to přeju i Vám. Takže vlastně píší tak trochu péefko, koukám.
Snad to bude rok, který k něčemu povede, který něco dokáže, který se za sebe za rok nebude stydět. A přesně tak je nám určeno jej prožít. Moc ho neposrat. Tak se pojďme snažit!
Já se ještě ozvu.
2010-01-02
Via vitae
Když tohle píšu, buší mi srdce. A není to příjemné.
Věčná touha všechno vědět a znát mi doposud byla stejně vlastní jako mé údy. Není pro mne snad co horšího než otevřené závěry filmů a knih, chybějící vývojové články historie či mnoho možností zároveň s jistotou, že jen jedna je správná. A tak já žiji. Kolikrát mi však vysvětlení není poskytnuto. Ať již v otázce mysteriózně filosofické, či ryze světsky praktické. Můj svět má prostě díry nepoznání, které zároveň věrně odrážejí krvácející vědomí, jež nenalézá záplaty. Jistě, někdy se nedokonalosti odrazu skutečnosti zacelují časem, jak přirozené. Mnohé však přetrvávají. Což ovšem není to, co mě pálí. Narazil jsem totiž svou dutou hlavou do stěny, kterou jsem dřív neznal. Nikdy mne nenapadlo, že pro mě bude pravda ve své komplexní vysvlečenosti problémem. Že slastné pocity z doplněné skládačky přehluší emoce, které se vynořily s náhlým poznáním. Konflikt sladké nevědomosti a touhy po všeznalosti, dal jsem tomu jméno. Chybný byl můj předpoklad, že se snadno vyrovnám s čímkoli, přestože dlouho fungoval velmi dobře. Jak se mi otevírají oči víc a více, pohlcuje mne nejistota. Vážně jsem tohle chtěl slyšet? A je potřeba, abych tamto zhlédl? Co když nebudu vědět, jak s nabytou zkušeností naložit?
Vážně nevím, jak přesně bych měl jít dál. Pořád prahnu po novém otevírání se světu a otevírání světa pro mne a přikládání a slepování dalších a dalších střípků rozbité vázy jménem realita. Ale tahat si některé z nich ze zaníceného oka je setsakra bolestivé.
Chci zvládnout přijímat vše, jak to leží a běží, leželo a běželo. Ale co ze mě zbyde, když odstavím emoce na druhou kolej? Jak sloučit tyhle protichůdné cesty v jakousi svou?
Věčná touha všechno vědět a znát mi doposud byla stejně vlastní jako mé údy. Není pro mne snad co horšího než otevřené závěry filmů a knih, chybějící vývojové články historie či mnoho možností zároveň s jistotou, že jen jedna je správná. A tak já žiji. Kolikrát mi však vysvětlení není poskytnuto. Ať již v otázce mysteriózně filosofické, či ryze světsky praktické. Můj svět má prostě díry nepoznání, které zároveň věrně odrážejí krvácející vědomí, jež nenalézá záplaty. Jistě, někdy se nedokonalosti odrazu skutečnosti zacelují časem, jak přirozené. Mnohé však přetrvávají. Což ovšem není to, co mě pálí. Narazil jsem totiž svou dutou hlavou do stěny, kterou jsem dřív neznal. Nikdy mne nenapadlo, že pro mě bude pravda ve své komplexní vysvlečenosti problémem. Že slastné pocity z doplněné skládačky přehluší emoce, které se vynořily s náhlým poznáním. Konflikt sladké nevědomosti a touhy po všeznalosti, dal jsem tomu jméno. Chybný byl můj předpoklad, že se snadno vyrovnám s čímkoli, přestože dlouho fungoval velmi dobře. Jak se mi otevírají oči víc a více, pohlcuje mne nejistota. Vážně jsem tohle chtěl slyšet? A je potřeba, abych tamto zhlédl? Co když nebudu vědět, jak s nabytou zkušeností naložit?
Vážně nevím, jak přesně bych měl jít dál. Pořád prahnu po novém otevírání se světu a otevírání světa pro mne a přikládání a slepování dalších a dalších střípků rozbité vázy jménem realita. Ale tahat si některé z nich ze zaníceného oka je setsakra bolestivé.
Chci zvládnout přijímat vše, jak to leží a běží, leželo a běželo. Ale co ze mě zbyde, když odstavím emoce na druhou kolej? Jak sloučit tyhle protichůdné cesty v jakousi svou?
2009-10-25
Netradiční mléčné riziko
Prázdniny jsou pryč, začal nám nový semestr a my, ktož nechceme pomřít hladem, musíme se opět jakýmsi záhadným způsobem stravovat, že ano. A přesně od toho, aby pomáhal ostatním zbloudivším hledat cestu, je tady Váš oblíbený kuchař Cenzanni, který z pramála uvaří prahodně a navíc prachutně!
Dnes nás čeká rýže. Ale věřte, že né jen tak ledajaká. Takže postupně. Vodu v hrnci si osolíme, správně. A necháme vařit lejži, ale ne moc dlouho, aby byla spíš křupavější než majdavá. Poté si oloupeme jednu cibuli a několik stroužků česneku. Já těch stroužků vzal dost, protože jsem jich zkrátka doma měl dost a tak nějak jsem si na česnek zvykl. Nakrájíme je na kostičky či podobné a začneme smažit hezky na sádlíčku. Po chvilce přidáme na plátky nakrájené šampióny, co měli v Albertě za velmi přijatelnou cenu a za několik málo chvil veškerý obsah podlejeme lákem ze sáčku oliv s papričkou. Jen se nebojte, je to sice slané jak sviňa, ale všecko bude fajn. Chvilku takhle vaříme (pokud máte pokličku, závidím vám, můžete i dusit). Až se houba dají jakžtakž jíst, přihodíme ke směsce ještě i samotné olivy a počkáme, dokud se téměř všechna tekutina nevyvaří. Až ten čas nastane, přilejeme mléko a posypeme špetkou bazalky. Ještě vaříme. Mezitím už se nám přibližně mohla dodělat rýže, takže ji rovněž šoupnem na pánev. Promícháme důkladně, mléčná šťávička se nám pěkně nasaje. Na druhou rozpálenou pánev (žádné dvojsmysly, prosím) si rozklepneme dvě vajíčka a provedeme smaženici, kterou posléze přidáme na hlavní pánev. Pokrm je takřka hotov. Ochutnáme, abychom zjistili, zda není příliš slaný. Neměl by být. Pokud však ano, přiléváme mléko, dokud se to nezlepší. Pak už to jen šoupnout na talíř a puf, je dokončíno - užijte si nevšední chuť tohoto rizika :)
Dnes nás čeká rýže. Ale věřte, že né jen tak ledajaká. Takže postupně. Vodu v hrnci si osolíme, správně. A necháme vařit lejži, ale ne moc dlouho, aby byla spíš křupavější než majdavá. Poté si oloupeme jednu cibuli a několik stroužků česneku. Já těch stroužků vzal dost, protože jsem jich zkrátka doma měl dost a tak nějak jsem si na česnek zvykl. Nakrájíme je na kostičky či podobné a začneme smažit hezky na sádlíčku. Po chvilce přidáme na plátky nakrájené šampióny, co měli v Albertě za velmi přijatelnou cenu a za několik málo chvil veškerý obsah podlejeme lákem ze sáčku oliv s papričkou. Jen se nebojte, je to sice slané jak sviňa, ale všecko bude fajn. Chvilku takhle vaříme (pokud máte pokličku, závidím vám, můžete i dusit). Až se houba dají jakžtakž jíst, přihodíme ke směsce ještě i samotné olivy a počkáme, dokud se téměř všechna tekutina nevyvaří. Až ten čas nastane, přilejeme mléko a posypeme špetkou bazalky. Ještě vaříme. Mezitím už se nám přibližně mohla dodělat rýže, takže ji rovněž šoupnem na pánev. Promícháme důkladně, mléčná šťávička se nám pěkně nasaje. Na druhou rozpálenou pánev (žádné dvojsmysly, prosím) si rozklepneme dvě vajíčka a provedeme smaženici, kterou posléze přidáme na hlavní pánev. Pokrm je takřka hotov. Ochutnáme, abychom zjistili, zda není příliš slaný. Neměl by být. Pokud však ano, přiléváme mléko, dokud se to nezlepší. Pak už to jen šoupnout na talíř a puf, je dokončíno - užijte si nevšední chuť tohoto rizika :)
2009-06-01
Slavnost (19. 06. 2009)
Přátelé, kamarádi, všichni mí blízcí i vzdálenější. Pro mnohé z nás je to k neuvěření. Nebo teda aspoň pro mě! Doopravdy letos uplyne dvacet let od chvíle, kdy škaredé, zmuchlané, řvoucí a jinými způsoby podivné dítě mého jména vyrazilo z lůna matčina vstříc světu kulatému. Co čert nechtěl, z tohoto škvrněte vyrostl škaredý, zmuchlaný, řvoucí a jinými způsoby podivný exot, který by Vás tímto rád pozval na oslavu výročí svého vzniknutí. Ta se bude konat na místě opředeném mnoha příběhy a vzpomínkami, na naší chaloupce pod Dílama (tutaj). Program je jasný a dopředu relativně dobře známý - začne se velkým množstvím alkoholu, k dispozici rozhodně bude plný soudek píva, proloží se to grilováním, k poslechu bude hrát notebook, ale ani o zvuk kytar ochuzeni nebudete, bude možnost si zapět oblíbené lidové písně nebo si popotáhnout příjemného dýmu skrzevá šlauch bublinkové dýmky a samozřejmě nás také čeká utkání ve fotbale a rugby, kde půjde nejen o výhru, ale také o jizvy a čest! Překvapení by se jistě pokazilo, bylo-li by prozrazeno, takže vyčkejte času, husy, třeba nějaké bude. Ale pozor, letos to, mí drazí, nebude jenom tak! Abychom si to celé lehce okořenili, rozhodl jsem se vyhlásit téma, jehož dodržení je poměrně esenciélní, a bude tedy striktně kontrolováno! Tématem párty jsou:
ŠÍLENÉ ÚČESY!
Prosím proto veškeré účastenstvo, aby přirozené ochlupení svých drahocených hlaviček stylizovalo způsobem extravagantním až nevšedním, čehož důsledkem bude velké množství zábavy, což si samozřejmě přejeme!
Na závěr dovolte jen několik technických detailů: Místo na spaní nelze zaručit žádným způsobem (nejste-li mnou či mou drahocenou přítelkyní), tedy takový stan je poměrně dobrou volbou. Příjezd autem je možný, parkoviště pojme i více vozů najednou. Občerstvení bude, to sice ano, avšak pokud s sebou něco vezmete (skupenství pevné, kapalné, plynné, do dalších bych asi nešel), není možnosti, že by to zůstalo nevyužito.
Inu, věřím, že jsem poskytl veškeré informace, co mi ležely na sérdci. Těším se tedy již v tuto chvíli, že se uvidím s co největším množstvím z Vás :) Mějte krásný den, s pozdravem
Cenzanni
ŠÍLENÉ ÚČESY!
Prosím proto veškeré účastenstvo, aby přirozené ochlupení svých drahocených hlaviček stylizovalo způsobem extravagantním až nevšedním, čehož důsledkem bude velké množství zábavy, což si samozřejmě přejeme!
Na závěr dovolte jen několik technických detailů: Místo na spaní nelze zaručit žádným způsobem (nejste-li mnou či mou drahocenou přítelkyní), tedy takový stan je poměrně dobrou volbou. Příjezd autem je možný, parkoviště pojme i více vozů najednou. Občerstvení bude, to sice ano, avšak pokud s sebou něco vezmete (skupenství pevné, kapalné, plynné, do dalších bych asi nešel), není možnosti, že by to zůstalo nevyužito.
Inu, věřím, že jsem poskytl veškeré informace, co mi ležely na sérdci. Těším se tedy již v tuto chvíli, že se uvidím s co největším množstvím z Vás :) Mějte krásný den, s pozdravem
Cenzanni
2009-05-08
Žampióny z valašské pánve
Čtvrtý díl našeho kuchařského seriálu bude maličko netradiční, protože recept, který vám chci představit, nepochází z nuzného prostředí vysokoškolské koleje, nýbrž vznikl doma, tedy v ideálních podmínkách. Histórie jeho vzniku je zajímavá v tom, že jsem chtěl původně vytvářet něco úplně jiného dle maminčiny rady, ale rozhodl jsem se pro vlastní inovaci a jsem tomu rád. Takže pojďme na věc!
Začneme tím, že si na malé kousky nakrájíme jednu cibuli a dva stroužky česneku. Snažte se neplakat, ať si to nesolíte předem. Na pánev si vylejeme loužičku oleje, rozpálíme ji a začneme polehoučku smažit nakrájené. Mezitím umyjeme několik kousků žampionů a rozčtvrtíme je, pak je přihodíme na pánev. Otevřeme si jedno pivko, aby nám práce šla hezky od ruky, a trošku z něj po chvíli smažení odlejeme na pánev, tu zakryjeme a dusíme, co to dá. Z ledničky vyndáme pár již uvařených brambor (zkušenost velí méně než žampiónů), ty rozkrájíme na kousky střední velikosti a libovolného tvaru a přidáme je na pánev, ze které se už pívo odpařilo. Opět přidáme zlatavého moku a opět dusíme. Na elipsky nakrájíme kus pórku a rovněž dodáme do směsi, zároveň přikápneme ideální množství sójové omáčky. Až máme šťávičku zase vypařenu, rozbijeme na pánev dvě vajíčka, která po chvilce dřevem roztrháme na kousíčky a zamícháme s ostatním obsahem. Jako poslední si nachystáme hromádku kostiček ovčího sýra, přidáme k již téměř hotovému pokrmu, avšak po chvilence sundáme z plotny a shrneme na taléřek. Voilá, hotovo dvacet! Servírujeme se zbytkem lahváče. Dobré chutnání ;)
Začneme tím, že si na malé kousky nakrájíme jednu cibuli a dva stroužky česneku. Snažte se neplakat, ať si to nesolíte předem. Na pánev si vylejeme loužičku oleje, rozpálíme ji a začneme polehoučku smažit nakrájené. Mezitím umyjeme několik kousků žampionů a rozčtvrtíme je, pak je přihodíme na pánev. Otevřeme si jedno pivko, aby nám práce šla hezky od ruky, a trošku z něj po chvíli smažení odlejeme na pánev, tu zakryjeme a dusíme, co to dá. Z ledničky vyndáme pár již uvařených brambor (zkušenost velí méně než žampiónů), ty rozkrájíme na kousky střední velikosti a libovolného tvaru a přidáme je na pánev, ze které se už pívo odpařilo. Opět přidáme zlatavého moku a opět dusíme. Na elipsky nakrájíme kus pórku a rovněž dodáme do směsi, zároveň přikápneme ideální množství sójové omáčky. Až máme šťávičku zase vypařenu, rozbijeme na pánev dvě vajíčka, která po chvilce dřevem roztrháme na kousíčky a zamícháme s ostatním obsahem. Jako poslední si nachystáme hromádku kostiček ovčího sýra, přidáme k již téměř hotovému pokrmu, avšak po chvilence sundáme z plotny a shrneme na taléřek. Voilá, hotovo dvacet! Servírujeme se zbytkem lahváče. Dobré chutnání ;)
2009-04-18
Krůpěje ranního štěstí
Malinko se chvěješ
když Tvou šíji líbám
král Sysifos až spočne, se na Tě vynadívám.
Usměješ se na mě
brzké Boží ráno
prvním dnešním světlem je nám prostíráno.
V klidném koutě ráje
skrytá louka pro dva
na louce dvě kávy, ač jsme vstali sotva.
Dopolední menu
nabízí dnes lásku
rozplývá se, chutná krásně, bez ocásku.
Snídat s Tebou v rose
trávou obklíčení
toužím zůstat věky v tomhle zapletení.
Srdce tančí tango
růži v ústech rudou
včera byli, dneska jsou a zítra budou.
když Tvou šíji líbám
král Sysifos až spočne, se na Tě vynadívám.
Usměješ se na mě
brzké Boží ráno
prvním dnešním světlem je nám prostíráno.
V klidném koutě ráje
skrytá louka pro dva
na louce dvě kávy, ač jsme vstali sotva.
Dopolední menu
nabízí dnes lásku
rozplývá se, chutná krásně, bez ocásku.
Snídat s Tebou v rose
trávou obklíčení
toužím zůstat věky v tomhle zapletení.
Srdce tančí tango
růži v ústech rudou
včera byli, dneska jsou a zítra budou.
2009-04-16
Pamflet o víně
Z vína ve sklenici
je po dvou dnech
vážně ocet.
Uřvanou opici
za hlavou nech
vláčný je svět.
Tramín a opilci
leží v sudech
to je buket!
je po dvou dnech
vážně ocet.
Uřvanou opici
za hlavou nech
vláčný je svět.
Tramín a opilci
leží v sudech
to je buket!
2009-04-08
De partus novus
Údolní, cestou domů,
nový život na mě pučí
ze všech města Brna stran.
Na balkónech stromů
kol milostnéhh lístku včela bzučí,
on zeleně je zamotán.
A po pravici
mám porodnici
s nejednou samicí
potomkdy rodící.
Dům plný maminek,
přesladkých miminek,
malinkých hovínek,
budoucích vzpomínek.
Od teď všech shonů
rodiče se zvládat učí
spolu, ať žádný z nich není sám.
Police plná méďů a slonů
a všechno okolo něj se jen točí,
startuje zážitků eroplán!
nový život na mě pučí
ze všech města Brna stran.
Na balkónech stromů
kol milostnéhh lístku včela bzučí,
on zeleně je zamotán.
A po pravici
mám porodnici
s nejednou samicí
potomkdy rodící.
Dům plný maminek,
přesladkých miminek,
malinkých hovínek,
budoucích vzpomínek.
Od teď všech shonů
rodiče se zvládat učí
spolu, ať žádný z nich není sám.
Police plná méďů a slonů
a všechno okolo něj se jen točí,
startuje zážitků eroplán!
2009-04-04
Jen pár výplodů úterního večera
Slon i slonice
myslí velice
na své veliké
zadnice.
Jejich pohledem
toužím Tě potěšit,
ale na safari
teprve šetřím.
A proto olíznu,
pečlivě připlácnu,
adresu vyplním
posprávnu.
Pod Tvým dohledem
chci trošku zhřešit,
koupíme Campari,
ať žije Petřín!
Stovky mil cesty
tolika městy,
rovněž přes řeky bez
plovací vesty.
Společně pojedem
k chrámům i do mešit,
na oba poláry,
odjezd je ve tři!
myslí velice
na své veliké
zadnice.
Jejich pohledem
toužím Tě potěšit,
ale na safari
teprve šetřím.
A proto olíznu,
pečlivě připlácnu,
adresu vyplním
posprávnu.
Pod Tvým dohledem
chci trošku zhřešit,
koupíme Campari,
ať žije Petřín!
Stovky mil cesty
tolika městy,
rovněž přes řeky bez
plovací vesty.
Společně pojedem
k chrámům i do mešit,
na oba poláry,
odjezd je ve tři!
2009-03-02
2009-02-27
2009-02-17
Zapečené brambory s příchutí smetany a moře
Potřetí vítám veškeré členstvo fanklubu kolejního vaření s Cenzannim! Dnešní recept bude tak trošku speciální, protože jím chci vzdát hold Správě kolejí a menz, která nám, sem do kuchyňky v prvním patře, pořídila pečící troubu. Tak ji pojďme vyzkoušet!
Na začátek vezme několik brambor, ideálně různých velikostí, abychom posléze papali pestře. Umyjeme je, máme-li škrabku a čas nazbyt, oškrábeme, ale opravdu to není nezbytné. Potom je nakrájíme na kolečka, opět dbáme na jejich různou sílu, neboť v rozmanitosti je krása. Dále si nachystáme nějakou nádobu, která se nám vleze do trouby. Plastové misky se nedají doporučit. Do této nádoby nalejeme trochu oleje a krouživými pohyby šikovně využijeme odstředivé síly, aby se nám olej rozlil po skoro celém vnitřním povrchu. Pokračujeme nakladením prvního patra brambor naspod nádoby. Dejte si záležet, říká se přeci, že lidé jedí očima! Dále budeme potřebovat rybičky v tomatě. Doporučuji jakési filety z Lidlu, jsou doopravdy vynikající a k tomuto se nám dokonale hodí. Navíc, Lidl je levný. Vyndáme jednu filetu a lehce ji rozdrobíme na brambory, čímž nám vznikne druhé patro. Maličko zalejeme asi polovinou rajčatovové majdy z konzervy. Pokud již někteří z vás tuší, že bude následovat další brambopatro, je tomu přesně tak. Poté samozřejmě druhá fileta, zbytek šťávičky a poslední bramborové patro. Pokud vám nějaké brambory vybyly, můžete si je schovat do lednice napříště. Nebojte, syrové vám je určitě nikdo nesní! Fáze před pečením se blíží konci. Poslední, co budeme potřebovat, je omáčička. Tu vyrobíme jednoduše ze dvou tavených sýrů a trochy mléka. Míchejte tak dlouho, než dostanete jakousi kašičku nebo dokud vás to ještě baví. Konzistence by měla být lehce tekoucí - to proto, aby se nám tato zálivka hezky dostala mezi brambůrky a rybičku, ale zase aby všechna nestekla až na dno. Tak, a teď už můžeme jít zapékat! Troubu zapneme třeba na spodní i horní ohřev, teplotu nastavíme podle míry našeho hladu, doporučuji však nějakou rozumně střední (viz. poznámka na konci). Čas si budete muset hlídat, stejně jako samotnou krmi. Nelekejte se, že ve vrchní části se na okrajích máčka připaluje, to je prostě normální. Naopak, některým nám to dokonce chutná. Až se vám bude zdát, že už by to mohlo být, rychle ještě nahóru přihoďte pár plátků sýra. Až se i tento rozteče, vaše papu je připraveno ke konzumaci! Přeji příjemný gastronomický zážitek :)
Pozn.: Pokud budete na jídlo spěchat jako já, můžete posléze narazit na pár brambor, které ještě křupou, takže raději volte nižší teplotu a delší čas ;)
Na začátek vezme několik brambor, ideálně různých velikostí, abychom posléze papali pestře. Umyjeme je, máme-li škrabku a čas nazbyt, oškrábeme, ale opravdu to není nezbytné. Potom je nakrájíme na kolečka, opět dbáme na jejich různou sílu, neboť v rozmanitosti je krása. Dále si nachystáme nějakou nádobu, která se nám vleze do trouby. Plastové misky se nedají doporučit. Do této nádoby nalejeme trochu oleje a krouživými pohyby šikovně využijeme odstředivé síly, aby se nám olej rozlil po skoro celém vnitřním povrchu. Pokračujeme nakladením prvního patra brambor naspod nádoby. Dejte si záležet, říká se přeci, že lidé jedí očima! Dále budeme potřebovat rybičky v tomatě. Doporučuji jakési filety z Lidlu, jsou doopravdy vynikající a k tomuto se nám dokonale hodí. Navíc, Lidl je levný. Vyndáme jednu filetu a lehce ji rozdrobíme na brambory, čímž nám vznikne druhé patro. Maličko zalejeme asi polovinou rajčatovové majdy z konzervy. Pokud již někteří z vás tuší, že bude následovat další brambopatro, je tomu přesně tak. Poté samozřejmě druhá fileta, zbytek šťávičky a poslední bramborové patro. Pokud vám nějaké brambory vybyly, můžete si je schovat do lednice napříště. Nebojte, syrové vám je určitě nikdo nesní! Fáze před pečením se blíží konci. Poslední, co budeme potřebovat, je omáčička. Tu vyrobíme jednoduše ze dvou tavených sýrů a trochy mléka. Míchejte tak dlouho, než dostanete jakousi kašičku nebo dokud vás to ještě baví. Konzistence by měla být lehce tekoucí - to proto, aby se nám tato zálivka hezky dostala mezi brambůrky a rybičku, ale zase aby všechna nestekla až na dno. Tak, a teď už můžeme jít zapékat! Troubu zapneme třeba na spodní i horní ohřev, teplotu nastavíme podle míry našeho hladu, doporučuji však nějakou rozumně střední (viz. poznámka na konci). Čas si budete muset hlídat, stejně jako samotnou krmi. Nelekejte se, že ve vrchní části se na okrajích máčka připaluje, to je prostě normální. Naopak, některým nám to dokonce chutná. Až se vám bude zdát, že už by to mohlo být, rychle ještě nahóru přihoďte pár plátků sýra. Až se i tento rozteče, vaše papu je připraveno ke konzumaci! Přeji příjemný gastronomický zážitek :)
Pozn.: Pokud budete na jídlo spěchat jako já, můžete posléze narazit na pár brambor, které ještě křupou, takže raději volte nižší teplotu a delší čas ;)
2009-02-10
Poesie chabého smyslu s podtitulem Kavárna
Jen krátce
ze stolu s popílkem
mé nešikovné ruky.
Myslet či nemyslet
připálit, potáhnout
a vídeňské kafe.
Za oknem schody
kamsi vzhůru
utíká vědomí.
Žádného rýmu
není dnes třeba
pro spásu duše.
Třetí list načnu
i třetí rozbřesk
cítíte to?
Všichni jen pobíhají
okruhem dne
bezcílně sami či ve dvou.
Horké už studí
já pod polštářem
tiše si toužím.
Mějte mě za blázna
sám se mám taky
bez kazajky.
Čekáš snad
ještě na něco
čtenáříčku?
ze stolu s popílkem
mé nešikovné ruky.
Myslet či nemyslet
připálit, potáhnout
a vídeňské kafe.
Za oknem schody
kamsi vzhůru
utíká vědomí.
Žádného rýmu
není dnes třeba
pro spásu duše.
Třetí list načnu
i třetí rozbřesk
cítíte to?
Všichni jen pobíhají
okruhem dne
bezcílně sami či ve dvou.
Horké už studí
já pod polštářem
tiše si toužím.
Mějte mě za blázna
sám se mám taky
bez kazajky.
Čekáš snad
ještě na něco
čtenáříčku?
2009-02-08
Nedočkavost
Znáte to, když se něčeho strašně nemůžete dočkat, ručičky hodin se zdají až nesmyslně pomalé, nechcete jít spát, přestože byste měli, ale místo toho čekáte, jestli se to náhodou nestane, protože nevíte, kdy se to má stát, a tak jenom sedíte a čumíte a snažíte se nenudit, což vám moc nejde, proto začnete přemýšlet, proč vlastně takhle plýtváte časem, který byste mohli využívat mnohem lépe, třeba k učení, a dojde vám, že vám opravdu hodně záleží na tom vytouženém, i když to nedává smysl a sami to nemůžete pochopit? Poslední dobou z toho začínám šílet. A to i navzdory skutečnosti, že si přeji, aby to tak bylo. Nechci všechno hned, to bych si přeci nezasloužil. Třeba je smyslem právě ta samota, v níž se topím během nejistoty mezi dvěma body času, které tím vlastně ohraničují celý můj život stále dokola. Samota, která mi dává zdánlivě nekonečné hřiště pro skoky a kotouly mezi myšlenkami, abych se mohl snažit si v nich udělat pořádek.
2009-01-23
Řešení
Já nevím, já tomu nerozumím. Ale řekněte mi někdo, co jiného je schvalování rozpočtu se stomiliardovým shodkem než prachobyčejné odsouvání problému? Nevíme co s tím, tak tam šoupnem ten shodek no a oni už si to jednou přeberou. Máme problémy prosadit zdravotnickou reformu, o důchodové ani nemluvě, protože se tady pořád hádáme jak malí kluci na pískovišti, ale to nevadí, to přeci nemusíme řešit my. Naše děti to jednou zvládnou. Nebo jejich děti. Pokud se tady do té doby nepozabíjejí. No ale ty peníze, ty se přeci odněkud musejí brát, ne? Tedy se půjčí, předpokládám. No ale takové půjčené peníze, ty se jednou budou muset vracet, že ano. A co potom řekneme té nadnárodní bance? Nezlobte se, ale přijďte za pár milionů let, jo? To už tady budeme mít ropu, pak vám to všechno vrátíme i s úroky. Těžko. Spíš bych hádal, že dojde nějaký exekutor. Respektive exekutivní armáda, která zabere Sudety jako první splátku a bude se čekat, jestli se teda rozhodneme cálovat, nebo ne. Pokud ne (jakože určitě ne, když nebude z čeho), automaticky celá země připadne té veliké bance a abychom splatili zbytek, budeme tahat obří betonové kvádry z Nilu až na špičku té krásné hrobky mocného generálního ředitele. Pak už se jen bude čekat na plováčka a hořící keř...
2009-01-13
Sud
Odsud k Sudu osudu
bos pudu trnovím.
Doposud kráčel jsem
obut, já zbaběl.
Krvavé podrážky
nasadím na nohy.
Agáve vložím si
v klopu své hrudi.
Rozsuďte pobudu
v bludu ho utopte.
Obludu do sudu
nebudu řvát.
Ke dnu pak v útrobách
bednáře vydám se.
Schoulím se s nadějí
klidného spaní.
bos pudu trnovím.
Doposud kráčel jsem
obut, já zbaběl.
Krvavé podrážky
nasadím na nohy.
Agáve vložím si
v klopu své hrudi.
Rozsuďte pobudu
v bludu ho utopte.
Obludu do sudu
nebudu řvát.
Ke dnu pak v útrobách
bednáře vydám se.
Schoulím se s nadějí
klidného spaní.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)