Jak je dnes definována osamělost

Jsme ochotni spokojit se s tím, že osamělost je natolik subjektivní pocit, že jakákoli všeobecná definice je zbavená veškerého prožitku a popisovaný pojem ztrácí zkušenostní hloubku, tedy je poté jen povrchním protestem proti neuchopitelnosti, kterou my lidé tak nenávidíme? Asi ne.

Když se snažím nalézt společný jmenovatel definic osamělosti všech jednotlivých lidí, napadá mě strach. Asi jeden z největších strachů života. Jeho absence je dost možná patologickým projevem. Člověk nikdy nežil jako velký samotář. Nedostal totiž od přírody silné svaly, veliké tesáky, nebo kostěný krunýř, ale mozek, který mu řekl, že nejlepší bude žít ve smečce. Ať už to byl inteligentní designér nebo náhoda, rod homo se nabídnutého stébla chytil a nikdy více nepustil. Společnost a participace na jejím fungování zcela evidentně nese mnohé výhody. Život v ní je jednodušší, naopak přežití bez ní takřka nemožné. Takhle to bylo už tisíce let zpátky. A dnes? Beze změny, jen možná o něco více vyhroceno. Společnost jako všezahrnující organismus, útěk nemožný. Každé malé dítě se učí chápat zákony lidského společenství. Možnost neexistence v rámci sofistikovaného komplexu nespočtu dalších lidských bytostí není běžně vůbec uvažována, jeví se jako nesmyslná, absurdní, vzdáleně hypotetická. Vyčlenění se ze společnosti má dle mého dva možné důsledky. Prvním z nich je sociální deprivace, která vede k dalším poruchám v psychickém systému daného jedince. Jednoduše se dá říci, že tento člověk mimo společnost přestává být člověkem ve významu slova, jak jej běžně chápeme. Druhou možností je souběžná koexistence jedince a společnosti, která je však podmíněna mnoha podmínkami, především osobností – ta musí být schopna schémata a konexe pochopit, ve vztahu k sobě a dalším proměnným je analyzovat a následně najít formu, která umožní expozici ve smyslu myšlenkovém i reálně praktickém.

Toliko spíše obecně. Co je však typickým rysem soudobé osamělosti? Vidím jej především v mnoha rozličných úrovních, kde nás osamělost ohrožuje. Budeme se jistě cítit osaměle, když zůstaneme trčet na pustém ostrově (Tom Hanks a Wilson by mohli vyprávět). Ale obdobný pocit může v někom vzbuzovat například nedostatek sociálních kontaktů v pracovním prostředí velké společnosti. Nebo odmítání vyvolenými partnery či partnerkami. Případně osamělost, kterou člověk prožívá sám v sobě, bez výraznějších vnějších příčin. K této multinivelaci se navíc přidávají všechna nová média, která jsou sice aspekty socializace, která se ovšem s osamělostí pevně snoubí. Co nám tedy přináší všechny technologie, komunikační možnosti a dokonalejší cesty propojení s ostatními lidmi? Na jednu stranu nabízejí možnost osamělosti se zbavovat. Nové způsoby, jak nebýt osamělý, jistě uvítá mnoho těch, kterým ony staré konvenční z různých důvodů nevyhovovaly. Otázkou tedy spíše zůstává, nakolik můžeme tyto sociální styky srovnávat či klást na shodnou úroveň. Druhá strana mince je však ta, že se člověk může velmi jednoduše stát zmateným. Svět, který jej pohlcuje, je totiž nejen nesmírně složitě strukturovaným celkem, ale v mnoha ohledech také lživě popisující, nedostatečně informující, protichůdně vyhlížející, nedokonale popsatelnou či dokonce poznatelnou entitou. V tomhle všem zmatku se jeden jediný človíček ztratí dříve, než se stačí zamyslet, odkud by bylo problém nejlépe uchopit. Přežívání v prostředí lidské pavoučí sítě, té reálné i virtuální, je otázkou volby koncepce systému (či spíše náhladu na ni) stejně jako sebekoncepce. Globální vesnice je místem, kde pro osamělost není mnoho místa. Svět se údajně zmenšuje, kontinenty se sbližují a lidé se víc a víc setkávají a mísí na jednom velkém náměstí. Logicky vzato, osamělosti by s novými sociálními stezkami mělo ubývat. Je tomu ale tak? Domnívám se, že jsme spíše svědky jakési metamorfózy prožívání samoty. Z vnějšího světa se totiž pocit nenáležitosti stále více internalizuje, zasahuje nás novými způsoby. Virtuální prostor našich těl a myšlenkové rezervoáry v našich hlavách jsou novým semeništěm zcela jiné pocitové formy. Je snad ale možné, že se osamělost stává jakýmsi jednotícím prvkem? Tak daleko bych asi nezacházel. Ale z více praktického hlediska, je snad někdo, kdo osamělost nikdy necítil? Komu se nechtělo dát téměř cokoli za blízkost, která mu scházela? Nevěřím, že by se takový člověk našel. Nasnadě je idea, že osamělost vzbuzuje další a další touhu po společnosti - coby hnací motor, který dodává impulsy, aby proud vývoje neuhasl. Je tedy dobré vnímat tuto možnou funkci, která může tímto způsobem být implicitně zakódovaná v našich myslích, které v osamělosti vidí zkázu. Tímto uvažováním se dostávám k přesvědčení, že nejlépe definujeme osamělost jako subjektivně formovaný pocit či strach z potenciální možnosti odcizení se společnosti, do níž se objekt snaží situovat, a který v globálním měřítku vede k eqilibraci sociálního systému a jeho udržování evolučním způsobem vývoje, který vychází ze samotných základních jednotek komplexu.