Nedočkavost

Znáte to, když se něčeho strašně nemůžete dočkat, ručičky hodin se zdají až nesmyslně pomalé, nechcete jít spát, přestože byste měli, ale místo toho čekáte, jestli se to náhodou nestane, protože nevíte, kdy se to má stát, a tak jenom sedíte a čumíte a snažíte se nenudit, což vám moc nejde, proto začnete přemýšlet, proč vlastně takhle plýtváte časem, který byste mohli využívat mnohem lépe, třeba k učení, a dojde vám, že vám opravdu hodně záleží na tom vytouženém, i když to nedává smysl a sami to nemůžete pochopit? Poslední dobou z toho začínám šílet. A to i navzdory skutečnosti, že si přeji, aby to tak bylo. Nechci všechno hned, to bych si přeci nezasloužil. Třeba je smyslem právě ta samota, v níž se topím během nejistoty mezi dvěma body času, které tím vlastně ohraničují celý můj život stále dokola. Samota, která mi dává zdánlivě nekonečné hřiště pro skoky a kotouly mezi myšlenkami, abych se mohl snažit si v nich udělat pořádek.