Chyběl Vám kuchař? Chyběla Vám strava? Či jste dokonce zemřeli hlady? Již nemusíte smutnit více! Máme tady nový rok a s ním také nový recept, který vám zaručeně teď ve zkouškovém nesebere mnoho sil, naopak vám dodá chuť do další prokrastinace.
Ze všeho nejdříve začneme vařit sojové maso - a to v osolené vodě, do které přidáme sušený česnek, oregano, bazalku a tymián. Po deseti minutách přisypeme do tétýž vody těstoviny. Společně necháme vařit ještě dalších deset minut. Mezitím si na pánvi rozehřejeme asi půl lžíce Ramy. Protože nemáme máslo. Bystřejší z Vás možná právě odhalili původ názvu. Ale nebojte, i tomu, co jste si mysleli původně, pokrm dostojí. Ale zpět k přípravě, nakrájíme si na malé kousky několik stroužků česneku a necháme je chviličku osmahnout. Až jsou těstoviny akorát, slejeme vodu a těstovinky i s kousky soji šoupnem na pánev. Společně promícháme a znovu přidáme oregano, bazalku a tymián - dle chuti. Prohřejeme a jest hotovo. Snad Vám bude chutnat tak náramně jako mně!
2010-01-10
2010-01-04
Do nového roku
Zásadně si nikdy neberu předsevzetí. Ale to už jsem asi někdy říkal...
Mamba zasejc bloguje, tak ať to taky víte.
No, já se teď učím sociální psychologii na zítřejší druhou hodinu po obědě. Takže to raděj neříkejte mé milované, že jsem tady. Protože ona je teď v knihovně. A já v Olomouci.
Co bych vám tak řekl smysluplného?
Jsem vážně napnut, co nám přinese další rok. Dvacet-deset. Osobně do něj vkládám mnohá očekávání. Ale spíš se to děje jaksi samo, ne že bych se tak úplně z vlastní vůle rozhodl. Jednoduše očekávám plnost důležitostí a hromadu nelehkosti. Ale taky mám na tisíc plánů, takže věřím v odvahu a odhodlání. A to přeju i Vám. Takže vlastně píší tak trochu péefko, koukám.
Snad to bude rok, který k něčemu povede, který něco dokáže, který se za sebe za rok nebude stydět. A přesně tak je nám určeno jej prožít. Moc ho neposrat. Tak se pojďme snažit!
Já se ještě ozvu.
Mamba zasejc bloguje, tak ať to taky víte.
No, já se teď učím sociální psychologii na zítřejší druhou hodinu po obědě. Takže to raděj neříkejte mé milované, že jsem tady. Protože ona je teď v knihovně. A já v Olomouci.
Co bych vám tak řekl smysluplného?
Jsem vážně napnut, co nám přinese další rok. Dvacet-deset. Osobně do něj vkládám mnohá očekávání. Ale spíš se to děje jaksi samo, ne že bych se tak úplně z vlastní vůle rozhodl. Jednoduše očekávám plnost důležitostí a hromadu nelehkosti. Ale taky mám na tisíc plánů, takže věřím v odvahu a odhodlání. A to přeju i Vám. Takže vlastně píší tak trochu péefko, koukám.
Snad to bude rok, který k něčemu povede, který něco dokáže, který se za sebe za rok nebude stydět. A přesně tak je nám určeno jej prožít. Moc ho neposrat. Tak se pojďme snažit!
Já se ještě ozvu.
2010-01-02
Via vitae
Když tohle píšu, buší mi srdce. A není to příjemné.
Věčná touha všechno vědět a znát mi doposud byla stejně vlastní jako mé údy. Není pro mne snad co horšího než otevřené závěry filmů a knih, chybějící vývojové články historie či mnoho možností zároveň s jistotou, že jen jedna je správná. A tak já žiji. Kolikrát mi však vysvětlení není poskytnuto. Ať již v otázce mysteriózně filosofické, či ryze světsky praktické. Můj svět má prostě díry nepoznání, které zároveň věrně odrážejí krvácející vědomí, jež nenalézá záplaty. Jistě, někdy se nedokonalosti odrazu skutečnosti zacelují časem, jak přirozené. Mnohé však přetrvávají. Což ovšem není to, co mě pálí. Narazil jsem totiž svou dutou hlavou do stěny, kterou jsem dřív neznal. Nikdy mne nenapadlo, že pro mě bude pravda ve své komplexní vysvlečenosti problémem. Že slastné pocity z doplněné skládačky přehluší emoce, které se vynořily s náhlým poznáním. Konflikt sladké nevědomosti a touhy po všeznalosti, dal jsem tomu jméno. Chybný byl můj předpoklad, že se snadno vyrovnám s čímkoli, přestože dlouho fungoval velmi dobře. Jak se mi otevírají oči víc a více, pohlcuje mne nejistota. Vážně jsem tohle chtěl slyšet? A je potřeba, abych tamto zhlédl? Co když nebudu vědět, jak s nabytou zkušeností naložit?
Vážně nevím, jak přesně bych měl jít dál. Pořád prahnu po novém otevírání se světu a otevírání světa pro mne a přikládání a slepování dalších a dalších střípků rozbité vázy jménem realita. Ale tahat si některé z nich ze zaníceného oka je setsakra bolestivé.
Chci zvládnout přijímat vše, jak to leží a běží, leželo a běželo. Ale co ze mě zbyde, když odstavím emoce na druhou kolej? Jak sloučit tyhle protichůdné cesty v jakousi svou?
Věčná touha všechno vědět a znát mi doposud byla stejně vlastní jako mé údy. Není pro mne snad co horšího než otevřené závěry filmů a knih, chybějící vývojové články historie či mnoho možností zároveň s jistotou, že jen jedna je správná. A tak já žiji. Kolikrát mi však vysvětlení není poskytnuto. Ať již v otázce mysteriózně filosofické, či ryze světsky praktické. Můj svět má prostě díry nepoznání, které zároveň věrně odrážejí krvácející vědomí, jež nenalézá záplaty. Jistě, někdy se nedokonalosti odrazu skutečnosti zacelují časem, jak přirozené. Mnohé však přetrvávají. Což ovšem není to, co mě pálí. Narazil jsem totiž svou dutou hlavou do stěny, kterou jsem dřív neznal. Nikdy mne nenapadlo, že pro mě bude pravda ve své komplexní vysvlečenosti problémem. Že slastné pocity z doplněné skládačky přehluší emoce, které se vynořily s náhlým poznáním. Konflikt sladké nevědomosti a touhy po všeznalosti, dal jsem tomu jméno. Chybný byl můj předpoklad, že se snadno vyrovnám s čímkoli, přestože dlouho fungoval velmi dobře. Jak se mi otevírají oči víc a více, pohlcuje mne nejistota. Vážně jsem tohle chtěl slyšet? A je potřeba, abych tamto zhlédl? Co když nebudu vědět, jak s nabytou zkušeností naložit?
Vážně nevím, jak přesně bych měl jít dál. Pořád prahnu po novém otevírání se světu a otevírání světa pro mne a přikládání a slepování dalších a dalších střípků rozbité vázy jménem realita. Ale tahat si některé z nich ze zaníceného oka je setsakra bolestivé.
Chci zvládnout přijímat vše, jak to leží a běží, leželo a běželo. Ale co ze mě zbyde, když odstavím emoce na druhou kolej? Jak sloučit tyhle protichůdné cesty v jakousi svou?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)