Via vitae

Když tohle píšu, buší mi srdce. A není to příjemné.

Věčná touha všechno vědět a znát mi doposud byla stejně vlastní jako mé údy. Není pro mne snad co horšího než otevřené závěry filmů a knih, chybějící vývojové články historie či mnoho možností zároveň s jistotou, že jen jedna je správná. A tak já žiji. Kolikrát mi však vysvětlení není poskytnuto. Ať již v otázce mysteriózně filosofické, či ryze světsky praktické. Můj svět má prostě díry nepoznání, které zároveň věrně odrážejí krvácející vědomí, jež nenalézá záplaty. Jistě, někdy se nedokonalosti odrazu skutečnosti zacelují časem, jak přirozené. Mnohé však přetrvávají. Což ovšem není to, co mě pálí. Narazil jsem totiž svou dutou hlavou do stěny, kterou jsem dřív neznal. Nikdy mne nenapadlo, že pro mě bude pravda ve své komplexní vysvlečenosti problémem. Že slastné pocity z doplněné skládačky přehluší emoce, které se vynořily s náhlým poznáním. Konflikt sladké nevědomosti a touhy po všeznalosti, dal jsem tomu jméno. Chybný byl můj předpoklad, že se snadno vyrovnám s čímkoli, přestože dlouho fungoval velmi dobře. Jak se mi otevírají oči víc a více, pohlcuje mne nejistota. Vážně jsem tohle chtěl slyšet? A je potřeba, abych tamto zhlédl? Co když nebudu vědět, jak s nabytou zkušeností naložit?

Vážně nevím, jak přesně bych měl jít dál. Pořád prahnu po novém otevírání se světu a otevírání světa pro mne a přikládání a slepování dalších a dalších střípků rozbité vázy jménem realita. Ale tahat si některé z nich ze zaníceného oka je setsakra bolestivé.

Chci zvládnout přijímat vše, jak to leží a běží, leželo a běželo. Ale co ze mě zbyde, když odstavím emoce na druhou kolej? Jak sloučit tyhle protichůdné cesty v jakousi svou?