Jak je dnes definována osamělost

Jsme ochotni spokojit se s tím, že osamělost je natolik subjektivní pocit, že jakákoli všeobecná definice je zbavená veškerého prožitku a popisovaný pojem ztrácí zkušenostní hloubku, tedy je poté jen povrchním protestem proti neuchopitelnosti, kterou my lidé tak nenávidíme? Asi ne.

Když se snažím nalézt společný jmenovatel definic osamělosti všech jednotlivých lidí, napadá mě strach. Asi jeden z největších strachů života. Jeho absence je dost možná patologickým projevem. Člověk nikdy nežil jako velký samotář. Nedostal totiž od přírody silné svaly, veliké tesáky, nebo kostěný krunýř, ale mozek, který mu řekl, že nejlepší bude žít ve smečce. Ať už to byl inteligentní designér nebo náhoda, rod homo se nabídnutého stébla chytil a nikdy více nepustil. Společnost a participace na jejím fungování zcela evidentně nese mnohé výhody. Život v ní je jednodušší, naopak přežití bez ní takřka nemožné. Takhle to bylo už tisíce let zpátky. A dnes? Beze změny, jen možná o něco více vyhroceno. Společnost jako všezahrnující organismus, útěk nemožný. Každé malé dítě se učí chápat zákony lidského společenství. Možnost neexistence v rámci sofistikovaného komplexu nespočtu dalších lidských bytostí není běžně vůbec uvažována, jeví se jako nesmyslná, absurdní, vzdáleně hypotetická. Vyčlenění se ze společnosti má dle mého dva možné důsledky. Prvním z nich je sociální deprivace, která vede k dalším poruchám v psychickém systému daného jedince. Jednoduše se dá říci, že tento člověk mimo společnost přestává být člověkem ve významu slova, jak jej běžně chápeme. Druhou možností je souběžná koexistence jedince a společnosti, která je však podmíněna mnoha podmínkami, především osobností – ta musí být schopna schémata a konexe pochopit, ve vztahu k sobě a dalším proměnným je analyzovat a následně najít formu, která umožní expozici ve smyslu myšlenkovém i reálně praktickém.

Toliko spíše obecně. Co je však typickým rysem soudobé osamělosti? Vidím jej především v mnoha rozličných úrovních, kde nás osamělost ohrožuje. Budeme se jistě cítit osaměle, když zůstaneme trčet na pustém ostrově (Tom Hanks a Wilson by mohli vyprávět). Ale obdobný pocit může v někom vzbuzovat například nedostatek sociálních kontaktů v pracovním prostředí velké společnosti. Nebo odmítání vyvolenými partnery či partnerkami. Případně osamělost, kterou člověk prožívá sám v sobě, bez výraznějších vnějších příčin. K této multinivelaci se navíc přidávají všechna nová média, která jsou sice aspekty socializace, která se ovšem s osamělostí pevně snoubí. Co nám tedy přináší všechny technologie, komunikační možnosti a dokonalejší cesty propojení s ostatními lidmi? Na jednu stranu nabízejí možnost osamělosti se zbavovat. Nové způsoby, jak nebýt osamělý, jistě uvítá mnoho těch, kterým ony staré konvenční z různých důvodů nevyhovovaly. Otázkou tedy spíše zůstává, nakolik můžeme tyto sociální styky srovnávat či klást na shodnou úroveň. Druhá strana mince je však ta, že se člověk může velmi jednoduše stát zmateným. Svět, který jej pohlcuje, je totiž nejen nesmírně složitě strukturovaným celkem, ale v mnoha ohledech také lživě popisující, nedostatečně informující, protichůdně vyhlížející, nedokonale popsatelnou či dokonce poznatelnou entitou. V tomhle všem zmatku se jeden jediný človíček ztratí dříve, než se stačí zamyslet, odkud by bylo problém nejlépe uchopit. Přežívání v prostředí lidské pavoučí sítě, té reálné i virtuální, je otázkou volby koncepce systému (či spíše náhladu na ni) stejně jako sebekoncepce. Globální vesnice je místem, kde pro osamělost není mnoho místa. Svět se údajně zmenšuje, kontinenty se sbližují a lidé se víc a víc setkávají a mísí na jednom velkém náměstí. Logicky vzato, osamělosti by s novými sociálními stezkami mělo ubývat. Je tomu ale tak? Domnívám se, že jsme spíše svědky jakési metamorfózy prožívání samoty. Z vnějšího světa se totiž pocit nenáležitosti stále více internalizuje, zasahuje nás novými způsoby. Virtuální prostor našich těl a myšlenkové rezervoáry v našich hlavách jsou novým semeništěm zcela jiné pocitové formy. Je snad ale možné, že se osamělost stává jakýmsi jednotícím prvkem? Tak daleko bych asi nezacházel. Ale z více praktického hlediska, je snad někdo, kdo osamělost nikdy necítil? Komu se nechtělo dát téměř cokoli za blízkost, která mu scházela? Nevěřím, že by se takový člověk našel. Nasnadě je idea, že osamělost vzbuzuje další a další touhu po společnosti - coby hnací motor, který dodává impulsy, aby proud vývoje neuhasl. Je tedy dobré vnímat tuto možnou funkci, která může tímto způsobem být implicitně zakódovaná v našich myslích, které v osamělosti vidí zkázu. Tímto uvažováním se dostávám k přesvědčení, že nejlépe definujeme osamělost jako subjektivně formovaný pocit či strach z potenciální možnosti odcizení se společnosti, do níž se objekt snaží situovat, a který v globálním měřítku vede k eqilibraci sociálního systému a jeho udržování evolučním způsobem vývoje, který vychází ze samotných základních jednotek komplexu.

Virtuální vs. reálný

Člověk potřebuje svět kolem sebe pojmenovávat, aby se v něm dokázal zorientovat a efektivně jej užívat. Když se miliony ponořily do virtuálních vod celosvětové sítě, vyplynula přirozeně potřeba možnosti identifikace. A to s realitou v souladu či nesouladu. Přezdívky samozřejmě nejsou vynálezem internetu, ale s jeho masivním rozšířením nabyly trochu jiného významu, než jaký měly dříve. Zajímavá věc se mi stala necelé dva roky zpátky. Na gymnáziu jsem si už dávno především pro účely hraní Counter Striku v internetových kavárnách vymyslel přezdívku, kterou však nikdy nikdo ve spojení se mnou nepoužil. Ovšem příchod na vysokou školu byl specifický mimo jiné tím, že jsem s tehdy potenciálními kamarády začal komunikovat nejprve virtuálně a až později došlo k setkání v reálném světě. Co bylo následkem, je nasnadě. Málokdo z brněnských mi řekne jinak než přezdívkou, jejíž účel byl původně ryze virtuální. Co víc, objevují se její různé zkomoleniny či zdrobněliny, což se ve světě počítačových sítí děje zřídkakdy.

Zajímavá věc se podle mého názoru odehrává na poli audiovizuální tvorby, potažmo na našich širokoúhlých obrazovkách. Filmová produkce se snaží divákovi přiblížit, pohltit jej, zprostředkovat co nejautentičtější zážitek. Způsobů, jak toho dosáhnout, je mnoho. 3D, 4D a bůhví-kolik-ještě-D kina jsou krásným důkazem. Zde však chci zmínit něco jiného. Spousta současných seriálů velmi aktuálně reaguje na světové dění. Co mě však fascinuje nejvíce, jsou odkazy na jinou současnou filmovou, hudební, literární či jinou tvorbu. Hrdinové jsou nám bližší, když žijí v tom stejném světě jako my a umějí to dokázat rozmluvou o virtuálních extenzích reality. Fantastické! Jedno dílko ve snaze působit jako povedená nahrávka reality chňapne druhé a založí na něm svou iluzi skutečnosti. Musím se usmívat, když si ve fantasii vymýšlím, k jakým časoprostorovým anomáliím asi dojde, pokud se třeba dva takové seriály dostanou do kruhu vzájemných odkazů!

Virtuální realita, velmi oblíbený pojem. Ostatně, musím přiznávat, že můj taky. Běžně si pod ním lidé představují spoustu rozličných věcí. Pro mě osobně je to prostor, který existuje jen v mé hlavě díky technologii, která mi ho tam v reálném čase streamuje. Zároveň také zahrnuje ideálně veškerou definici reálného prostoru, snaží se mu přiblížit. Existuje množství simulátorů, které člověku zprostředkovávají zážitek, jehož prožití je čistě virtuální záležitostí. Námitka! Proč si mám navlékat speciální rukavice? V žádné přihlouplé kouli chodit nehodlám! Co je podle vás na těchto mašinách dokonalejšího? Ano, dají mi reálnější zážitek virtuální reality, ale jen proto, že v reálné realitě budu máchat končetinami nebo ujdu pár stovek metrů, aniž bych se hnul z místa. Aby se virtuální realita svou reálností přiblížila tomu, co nazýváme reálnou realitou, vyžaduje značné množství vstupů právě ze své nám přirozenější sestřičky, zdá se mi. Co je pak tak úžasného na tom, že v počítačově vymodelovaném prostředí máchám rukou, když jí musím máchat i tak?

Nemohu se ještě aspoň krátce nezamyslet nad otázkou potřebnosti tohoto odlišování, jak jsem se o něj v předchozích odstavcích poměrně striktně snažil. Jediné, co vlastně dělám, je násilné trhání podstaty věci podle společensky sjednaných pravidel. Jaký smysl má rozlišování přirozeného a umělého, když vychází z konsensu? Je to jako boj s větrnými mlýny, snažím se svým chápáním rozložit realitu (v tom nejširším slova smyslu) do umělých subkategorií, které budou odpovídat mému vnímání světa. Ale ani to vlastně není mé, jen přejaté. Jsem pak zbytečně omezen, protože divizí celku přicházím o nadstavbové prvky, které vznikají spojením jednotlivostí. Zároveň se poté oddávám zkreslení, které ale výsledky jednoduše posouvá směrem, který jsem svým předchozím uvažováním determinoval. Jistě, z hlediska empirické uchopitelnosti je rozdělení vždy jednodušší pro posuzování a zkoumání. Ale právě prvek přítomnost globálnější optiky postrádám nejen v této otázce, ale i ve vědeckém přístupu dnešní doby obecně.