ani jsem se nehnul ze židle. Nezajímalo mě to. Letí prostě kolem stíhačka, nebo helikoptéra, nebo třeba motorový okřídlený prasopes, je mi to fuk. Ale když mi řekli, že nám na plácku za domem, kde si děcka hrávají fotbal, nebo jen tak pobíhají, jak to děcka dělávají, přistál vrtulník, šel jsem se podívat. Dav čumilů z oken shora pohlížel na čumily pozemské, mezi kterými žlutě zářil onen stroj a přitahoval všeobecnou pozornost. Někdo prý skočil z okna. Někdo prý skočil z okna a mezitím, co ho tam záchranaří sbírají, se půl sídliště seběhlo kolem zázraku techniky a blýskalo kompaktními digitálními fotoaparáty až do uspokojení svých podivných choutek, nebo, a to spíš, do vybití akumulátorů. A já na to taky hleděl. Pár metrů dál, kam nebylo vidět, někdo zřejmě umíral. Zvláštní. Lidský život se může v pár vteřinách změnit změnou, kterou nikdy nikdo nepochopí. Nebo o ní nic nepoví. A my, blbci, čumíme na vrtulník. Pak přinesli nosítka a šoupli je dovnitř i s tím nešťastníkem. Odehnali pár nejbližších hostí o pár metrů dál a už otáčeli klíčkem v zapalování. Chvíli trvalo, než se to monstrum zvedlo, než se mu listy vrtule roztočily dost rychle, aby mohly zachraňovat život, o kterém teď nic nevím. Ani nevím, jestli mám doufam, že ten člověk žije, nebo mu přát osud, který si zvolil. Je to trochu divné, přijde mi, jak se pořád snažíme pomáhat lidem, kteří si sami sáhnou na to jediné, co vlastně mají. Bráníme jim tak ve svobodě, ve volbě, dá se říct. Vynucujeme si právo na jejich život, kterého se ale oni sami zřekli, třeba neuváženě...
Rozhodl jsem se. Doufám, že žije. Život je dar. Základní a neocenitelný. Od Boha. Tak si ho važte. A žijte ho, prosím.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
5 komentářů:
Doufáš marně, nepřežila.. Stejně je to ale divná sebevražda.. včera jsem se o tom nějak bavil s kamarádkou a nějak jsme se shodli na tom, že bychom skočit nedokázali - ostatně ani nijak jinak si takovým způsobem ublížit.. jen si zkus třeba představit, že si to vlastně rozmyslíš až během letu, až když je úplně pozdě.. trošku by mě zajímalo, kolik takových lidí si to v těch pár sekundách uvědomí a začně litovat toho, co udělali..
mno myslim, že když už fakt skočíš, tak si během letu nic nerozmýšlíš, páč máš tak otupělou hlavu, že ani na nic myslet nedokážeš..jinak by to sand ty lidi ani udělat nemohli...ale co já vim, když jsem se poprvé (a doufám naposled) setkala se sebevraždou mně blízkou, tak jsem nechápala nic a pořád nechápu...
tohle je prostě divný...a smutný...nechápu, jak si to někdo může udělat...dobrovolně :(
BTW - A víte, že pod sebevražedně proslaveným Nuselským mostem je hospoda, která se jmenuje U skokana?
Myslím, že člověk, co dokáže skočit, tak v té chvíli o ničem nepřemýšlí. Souhlasím s Julií, podobně nechápu...
Ono to zase neni tak jednoduchy (ostatne to tu nikdo nerika)... Ale... ani ty, Cenzanni, nemuzes rict "rozhodl jsem se, doufam ze zije"... To bys pak byl ten buh...
Bůh bych byl, kdybych se rozhodl, že bude žít. Doufat přeci je plně v lidské kompetenci, ne?
Okomentovat