Když oceán soli se rozleje
do otevřených ran
a bolest vystřelí mi do všech mysli stran
jak kulka pušky lovu trofeje,
hlava tříští se mi v mnohé kusy
a křik se rozléhá
co polnice, když vojsko město obléhá
zatím uvnitř tisíce se dusí.
Vlastní slova uvízla jim v krku
z nenasytnosti
společně v tu chvíli s mnohomluvností
rudá kapka vskutku sluší ostré špici brku
ni slovo však se pro dnes nestane
na pergamen rukou
slyšíš? jedno, druhé - tiše, ale tlukou
v rytmu melodie před stoletím napsané.
Jehla s chutí masem se mi prodírá
sledována nití
na kost mokrý, všude kolem krupobití
i poslední světlo v tenhle nečas skomírá
zašívám si vzpomínku
na otrávený hrot
šípu, který končí nyní můj život
a já nežádám výjimku.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
4 komentáře:
žádám výjimku pro tvůj život
Proč?
protože ty nežádáš. někdo ten rozum mít musí :)
Zajímavý, asi se nad tím budu muset nejdřív pořádně zamyslet..
Okomentovat