Virtuální vs. reálný

Člověk potřebuje svět kolem sebe pojmenovávat, aby se v něm dokázal zorientovat a efektivně jej užívat. Když se miliony ponořily do virtuálních vod celosvětové sítě, vyplynula přirozeně potřeba možnosti identifikace. A to s realitou v souladu či nesouladu. Přezdívky samozřejmě nejsou vynálezem internetu, ale s jeho masivním rozšířením nabyly trochu jiného významu, než jaký měly dříve. Zajímavá věc se mi stala necelé dva roky zpátky. Na gymnáziu jsem si už dávno především pro účely hraní Counter Striku v internetových kavárnách vymyslel přezdívku, kterou však nikdy nikdo ve spojení se mnou nepoužil. Ovšem příchod na vysokou školu byl specifický mimo jiné tím, že jsem s tehdy potenciálními kamarády začal komunikovat nejprve virtuálně a až později došlo k setkání v reálném světě. Co bylo následkem, je nasnadě. Málokdo z brněnských mi řekne jinak než přezdívkou, jejíž účel byl původně ryze virtuální. Co víc, objevují se její různé zkomoleniny či zdrobněliny, což se ve světě počítačových sítí děje zřídkakdy.

Zajímavá věc se podle mého názoru odehrává na poli audiovizuální tvorby, potažmo na našich širokoúhlých obrazovkách. Filmová produkce se snaží divákovi přiblížit, pohltit jej, zprostředkovat co nejautentičtější zážitek. Způsobů, jak toho dosáhnout, je mnoho. 3D, 4D a bůhví-kolik-ještě-D kina jsou krásným důkazem. Zde však chci zmínit něco jiného. Spousta současných seriálů velmi aktuálně reaguje na světové dění. Co mě však fascinuje nejvíce, jsou odkazy na jinou současnou filmovou, hudební, literární či jinou tvorbu. Hrdinové jsou nám bližší, když žijí v tom stejném světě jako my a umějí to dokázat rozmluvou o virtuálních extenzích reality. Fantastické! Jedno dílko ve snaze působit jako povedená nahrávka reality chňapne druhé a založí na něm svou iluzi skutečnosti. Musím se usmívat, když si ve fantasii vymýšlím, k jakým časoprostorovým anomáliím asi dojde, pokud se třeba dva takové seriály dostanou do kruhu vzájemných odkazů!

Virtuální realita, velmi oblíbený pojem. Ostatně, musím přiznávat, že můj taky. Běžně si pod ním lidé představují spoustu rozličných věcí. Pro mě osobně je to prostor, který existuje jen v mé hlavě díky technologii, která mi ho tam v reálném čase streamuje. Zároveň také zahrnuje ideálně veškerou definici reálného prostoru, snaží se mu přiblížit. Existuje množství simulátorů, které člověku zprostředkovávají zážitek, jehož prožití je čistě virtuální záležitostí. Námitka! Proč si mám navlékat speciální rukavice? V žádné přihlouplé kouli chodit nehodlám! Co je podle vás na těchto mašinách dokonalejšího? Ano, dají mi reálnější zážitek virtuální reality, ale jen proto, že v reálné realitě budu máchat končetinami nebo ujdu pár stovek metrů, aniž bych se hnul z místa. Aby se virtuální realita svou reálností přiblížila tomu, co nazýváme reálnou realitou, vyžaduje značné množství vstupů právě ze své nám přirozenější sestřičky, zdá se mi. Co je pak tak úžasného na tom, že v počítačově vymodelovaném prostředí máchám rukou, když jí musím máchat i tak?

Nemohu se ještě aspoň krátce nezamyslet nad otázkou potřebnosti tohoto odlišování, jak jsem se o něj v předchozích odstavcích poměrně striktně snažil. Jediné, co vlastně dělám, je násilné trhání podstaty věci podle společensky sjednaných pravidel. Jaký smysl má rozlišování přirozeného a umělého, když vychází z konsensu? Je to jako boj s větrnými mlýny, snažím se svým chápáním rozložit realitu (v tom nejširším slova smyslu) do umělých subkategorií, které budou odpovídat mému vnímání světa. Ale ani to vlastně není mé, jen přejaté. Jsem pak zbytečně omezen, protože divizí celku přicházím o nadstavbové prvky, které vznikají spojením jednotlivostí. Zároveň se poté oddávám zkreslení, které ale výsledky jednoduše posouvá směrem, který jsem svým předchozím uvažováním determinoval. Jistě, z hlediska empirické uchopitelnosti je rozdělení vždy jednodušší pro posuzování a zkoumání. Ale právě prvek přítomnost globálnější optiky postrádám nejen v této otázce, ale i ve vědeckém přístupu dnešní doby obecně.